Barcelonská loupěž, část II
To, že osud hrál svou hru jsme se naučili v daný moment brát jako lekci, za kterou budeme později vděční. Litovat člověk může všeho, ale musí to naučit brát tak, že v ten daný moment to tak být mělo a je to pro nás obrovský krok, který si vezmeme navždy s sebou. Lekce, která je cennější než ta ve fitku… a bohužel i dražší (čti: večer žádá party).
Původní plán, Park Güel, jsme i přes menší obavy, že nás do něj skrz „propadlé“ lístky na danou hodinu nepustí, vyšel. Po absolvování branné výchovy, ve které jsme si nacvičili běh do schodů, kterých je při výstupu k parku opravdu nespočet, před možnými zloději číhajícími v Barceloně opravdu na každém rohu, jsme byli u cíle. Pustili nás jako nic a my si prošli nádhery güelských domů s úžasně perfektně abstraktně slunnou architekturou (spojení slunná architektura si nechám patentovat), pokochali se krásnými výhledy na místo osudu a obvolávali policii. Kombinace jako víno (od toho ostatně nejsme daleko…)
„Měli bychom zavolat na policii, zda se případ nějak nepohl“, avšak místo toho jsme si raději našli restauraci, ve které jsme si večer udělali hezčím. Víno plné adrenalinu jako ona pláž činu, pallea s úžasnou chutí a slovenská rodinka na výletě, na kterém se dozví o variabilitě slovenské řeči (snad se nedozvěděla). Naozaj prekrásný večer plný srandy. Sangria v kombinaci s vážnou tématikou řešící budoucnost lidstva na kraji přístavu, kde budeme ráno vyplouvat za našimi dalšími zážitky.
Ráno připlulo jako nic a my jsme se skutečně ocitli v Marině, ale ne na lodi, nýbrž u vchodu do akvária. „Zavřeno, otevíraj až o desiatej“ (jak neobvyklé pro Španělsko, tady nikdo dřív jak za deset deset nevstává) podotkla Vendy a já s Kačkou vymyslel plán, který vymaže naše zbytečné prostoje, jenž by nám mohli narušil časovou kalkulaci výletu (tady je asi znát mé ekonomické vzdělání), a to nákupák hned vedle, ve kterém byl Starbucks. A víte, jaká je pravděpodobnost návštěvy, když víte, že Jan má rád kávu (i kávu chutnajíc jako nekáva), Vendy výhledy na moře a Kačka ráda buzeruje obsluhu v každé kavárně? Nekonečně veliká! (Myslím, že Iggy K. by byl na mé matematicko – logické myšlení pyšný.) Strabucks a perníkové latte, jenž je předvánoční must have pro pravou atmosféru, které absolutně nezapadá do místních kultur, ale pro nás, turisty, je jakousi uměle vybudovanou tradicí, ať už jsme v Africe či Asii.
Akvarium po hodině sice otevíralo, ale my si uvědomili, že ambasáda, jakožto úřední budova, nebude mít otevřeno do nekonečna. BINGO! Do jedné, ani o minutu déle. Pokud budete někdy řešit podobný problém týkajíc se ztráty pasu, vynahraďte si na své cestě na tuto dobrodružnou akci alespoň půl dne. Nejde o to, že by bylo na ambasádě přerváno, to ani nejde, jelikož ta česká v Barceloně má velikost panelákového 1+kk, ale jde o to, že úřednice si ráda povykládá s rodinou před Vámi. Ani se nedivím, ono vychovat své dítě v cizí zemi není jednoduché, jelikož plíny jsou drahé a mléko, které Vám neteče, Sunar nenahradí! No dobře, tohle neřešili, ale nejsme daleko… Takové s prominutím sračky si můžou přijít povykládat jindy, když vidí, že očividně nemáme času nazmar. Naštěstí jsme čas, který česká rodinka věnovala proslovu o tom, že nemají fotku dítěte, dokázali smysluplně naplnit protažením celého těla a Vendy dokonce gymnastickými prvky. „Fotku na doklad s sebou náhodou nemáte?“ to, že se nás úřednice po krádeži kabelky dokáže úřednice zeptat a takovou hovadinu zeptat bychom přežili, ale že to myslí vážně už ne. Po další hodině čekání na potvrzení o vydání náhradního cestovního dokladu jsme mohli jít dům dál! Hallelujah!
Akvárium, které jsme - DÍKYBOHU - přesunuli, bylo krásné. Tunel s anti-sympatickými žraloky ve Vás zanechá nejen pocit, že jste 5 cm od tvora, který Vás může sežrat, ale taky to, že Vás nedělí oceán ale sklo. Večer se začal snášet nad město a my se rozhodli, že je ten správný čas na náměstí La Rambla, které nám naše milá paní učitelka špájiny ze střední kladla na srdce (seznam). Po šesté nejen, že je atmosféra víc free, bailandová a okouzlující, ale také je většina věcí jako ovocné cupy, které byly d-e-l-i-c-i-o-u-s, ve slevě! Procházka do úplného centra center, poslech německého saxofonisty, který od nás dostal nějaký ten groš a opět sangria, sangria a další sangria.
Další ráno jsme se vydali na odvážnou cestu vedoucí k olympijskému stadionu. Před tím, než k němu jedete, se raději ujistěte, zda je vůbec otevřený. My to štěstí neměli, jelikož si Elton Johnů usmyslel, že si tam večer zazpívá. Možná i Feliz Navidad y prospero ano felizidad, jenž se stala naší hymnou!
Jak už si osud hrál dál, přivedl nás ke stavbě hezčí, a to muzeu umění, od kterého jsme se metrem a později autobusem dostali k hoře Tibidabo. Pokus o výšlap na tuto horu ukončil nález lanovky, díky které to bylo asi do dvacet hodin rychlejší. Tibidabo Vám vezme dech, ale za to dodá krásnou energii. Velkolepá stavba tyčící se nad městem, to je kostel, který se dotýká špičkou oblaků a základy se dělí o malý lunapark. Jak oblaka plula, slunce zářilo své paprsky na vyprahlé kameny Tibidabo a sůl splývala s pískem, tak nastal večer, kdy jsme se museli s noční Barcelonou na neznámo dlouhou dobu rozloučit.
Veškeré cesty vedou nejen do Říma, ale i z airbnb apartmánu slečny Marie s pequeno hijo také na letiště v Gironě. Kačka si prošla další lekcí říkající, že o tři centimetry větší kufr znamená zaplacení pokuty dražší než je letenka sama, Vendy procvičila své znalosti slovenského jazyka s podtónem d´mol Dara Rolins a mohli jsme domů. Byl to nádherný výlet a i přes všechny překážky, které nám tohle město nastavilo, jsme zde nebyli na posled. Tak zase někdy, hermosa ciudad, Barcelona! Adios!
Comments